LITINA

je slitinou železa, uhlíku a dalších prvků, kdy obsah uhlíku ve slitině je vyšší než 2, 14 % a jako tvrdý a křehký materiál je nevhodná ke tváření. Litinu rozdělujeme na základě technologického zpracování a výsledných kvalit materiálu na dva základní typy – šedá a bílá litina (dle lomu). V 19. století byla pro výrobu užitkové, umělecké nebo ozdobné litiny používána šedá litina pro své vlastnosti slévárenské (zabíhavost při vyplnění dutiny formy) i při použití (pevnost v tlaku, tvrdost, vyšší korozivzdornost) a také z důvodu nízké ceny.

Litina byla zpracovávána již ve starověké Číně v 1. tisíciletí př. Kr. V Evropě se litina začala zpracovávat až s rozvojem nepřímé výroby železa na konci 14. století, kdy toto vysoce nauhličené železo (s obsahem uhlíku 3–4 %) bylo nutné zpracovat zkujňováním, nebo mohl být tekutý kov použit přímo k odlévání.

První vysoká dřevouhelná pec na našem území byla postavena v roce 1596 v Karlově Huti na Berounsku. Z litiny se původně vyráběly zemědělské nástroje, dělové koule a dělové hlavně, drobné užitkové předměty jako hrnce, kotle, rošty a také desky kamen nebo krbů. S počátkem industrializace v 18. a především 19. století a rozvojem technologií se její využití rozšířilo v dalších oblastech. Popularita litiny vedla k jejímu používání např. v architektuře, kde posloužila při konstrukci budov, továrních hal nebo mostů. V blízkosti Plzně je příkladem litinový most u zámku Kozel vyrobený pravděpodobně slévárnou v Sedlci.

V 19. století vrcholila výroba umělecké a ozdobné litiny, která byla spíše vedlejším produktem sléváren. Kromě již zmíněných architektonických prvků, nalezla uplatnění i v interiérech v podobě drobných pomůcek (kalamářů, věšáků, podstavců) nebo jako výzdoba (medailony, sochy, busty). Vrcholem litinové produkce byla v první polovině devatenáctého století výroba šperků, na které se specializovala slévárny v Berlíně, Gliwici nebo v Komárově.

(JMl)