ANTICKÉ ŠPERKY

V archaickém i klasickém období jsou v Řecku zhotovovány jednotlivé kusy tak, aby šperk vynikl jako klidný, harmonický celek. Mistrovské dílny se přesouvají v 6. až 5. stol. př. Kr. mimo vlastní Řecko – na Kypr, do jižní Itálie, Thrákie a do Černomoří. Hmotná kultura zde měla svérázné rysy, podmíněné prolínáním vlastního stylu s kulturou okolních národů a řeckým vkusem. V období helénismu působila bosporská centra šperkařské výroby zejména v Pantikapaiu. Zde vystavené prsteny, náušnice, zlaté perly, závěsky, nášivky aj. reprezentují typy šperků helénistického období, řecko-římského stylu i doby římské.

V helénismu jsou šperky honosnější a komplikovanější než v klasické době. V oblibě je vykládání kameny, skelnou pastou nebo emailování. Novými prvky byly realisticky provedené zvířecí či lidské hlavičky ukončující náramky, náhrdelníky, náušnice i prsteny. Objevují se figurky Erótů, bohyně Níké, mainad nebo malé amforky či pyramidky. Mnohé z námětů se pak udržují až do řecko-římského období (1. stol. př. Kr. až 2. stol. n. l.).

Typický římský šperk se zaměřuje na abstrakci, bez použití jemných technik, naturalistických prvků, ať již figurálních či rostlinných, celkově je hrubší a zdůrazňuje hlavně množství a hodnotu materiálu. Jeho součástí se stávají v této době též mince.

Šperky zhotovované ve zlatě, stříbře a bronzu, navazují jak ve tvarech, tak i ve zdobných technikách (filigrán, granulace, tepání, rytí aj.) na šperkařství starověkých východních kultur. Další mohutný rozvoj nových technologických postupů, šperkařských technik i tvarů přichází až s nástupem tzv. „orientalizujícího období“ v 8. století př. Kr. Tato fáze se projevila především v severní Itálii, ve šperkařském umění Etrusků. Základem byla tradice místní villanovské kultury rané doby železné, propojená s vlivy přicházejícími z oblastí východního Středomoří. Za vrcholnou dobu rozkvětu etruských prací bývá považováno 7. až 6. století př. Kr., kdy ve výzdobě šperků, známých např. z hrobek v Caere, Vulci, Tarquiniích, Marsiliana d´ Albegna, Chiusi, Vetulonii, Orvietu aj., převládá technika až mikroskopické granulace a filigránu. K tomuto časovému horizontu náleží i soubor bronzových spon ze Západočeského muzea v Plzni. V naší sbírce jsou zastoupeny jihoitalské (apulské) brýlovité spony s osmičkovitou kličkou, jednodílné loďkovité spony severoetruského typu sanguisuga a navicella s krátkým i prodlouženým zachycovačem, popř. s profilovanou hlavicí, dále obloukovité spony se zduřelým lučíkem či s křidélky typu „à navicella vuota“, nebo spony drakovité a hadovité. Vyskytnou se zde i příklady spon s figurálním lučíkem v podobě lvice z orientalizující fáze etruského období. Bronzové spony nebyly přepychovými šperky určenými jen pro bohaté jedince, ale objevují se poměrně často v běžně vybavených mužských i ženských hrobech.  (DB)