ANTICKÉ SKLO

Klasické Řecko nepřineslo pro sklářskou výrobu příliš mnoho impulsů. Až do doby, kdy byla objevena sklářská píšťala, byly výrobky ze skla považovány za přepych. Po tomto objevu, k němuž došlo v 1. století před n. l. patrně v Sýrii, začíná být foukané sklo masovou produkcí. Nejčastějšími tvary, používanými pak po mnohá staletí, jsou poháry, číše, hluboké misky, ale hlavně konvice a láhve nejrůznějších tvarů a velikostí. Antické sklo ze sbírek Západočeského muzea v Plzni bylo do Pantikapaia dovezeno ze Sýrie – z levantinských dílen v Sidonu, z hebronských skláren v Palestině, z ostrova Kypru, nebo z Itálie.

Dalším významným centrem sklářské výroby byl samotný Bospor. Nejproduktivnější dílny se nacházely právě v okolí Pantikapaia, odkud pochází naše kolekce. Dochované práce svědčí jak o dobrém citu sklářů pro hmotu, tak i o tom, že jsou již běžným užitkovým artiklem. Za dobu největšího rozkvětu bosporského antického sklářství je považováno 1. až 2. století n. l. Od 3. století se objevuje pokles výroby a k postupnému úpadku dochází na přelomu 4. a 5. století. V italské Kampánii byly zhotovovány velké soubory foukaného stolního skla. Pro jejich vysokou kvalitu s nimi Římané velice dobře obchodovali. Proslulá byla zejména dílna Publia Vestoria v Puteoli, která vyráběla kromě běžné produkce také unikátní barevné sklo. Od 2. století přicházejí do obliby zoomorfní a antropomorfní tvary nádob foukaných do formy, dále je doloženo i sklo broušené pomocí kolečka, okenní tabulky, zrcadla a mozaiky, zjištěné archeologickým výzkumem Pompejí a Herculanea. V císařské době se výroba rozšířila mimo vlastní území Itálie, do provincií v Galii, Hispánii, Británii a Germánii. Nejproslulejšími se záhy staly práce dílen v Porýní, kde se později ve 3. až 4. století zhotovovalo i sklo umělecké – nitkové, reliéfní, řezané aj. Sklářské umění v Evropě po zániku Římské říše upadá a jsou zapomenuty i tehdy oblíbené techniky. (DB)